Poznání

Pořád se v něčem pletu,
porcuje mě každá druhá věc na kousky,
dny a noci běží jako zebra,
sám jsem si ty dny a noci sebral,
sousty ládoval se,
už mi nechutná.

Je mi putna, jak se tohle celé utne,
teď chci zažít chvíle hutné,
studnově hluboké chvíle,
beze studu smát se, kvílet,
drát se vzhůru za světlem,
či soumrak vítat jako výr,
letět vzduchem studeným,
na klavír hrát vratiprsty.

Copak dlouho už to nevím,
že tady nic není jisté?
I stem roků projít možno,
ale možná pojdu zítra,
hystericky prose osud,
aby na mě nevztáh kosu:
"Ještě jeden den!"
Jedno, zda jsi nevinen,
rozsudek tě nemine.

Třeba je právě tohle peklo,
trest za hříchy minulé,
třeba se vařím v kotli těla,
v bublající krvi, míze,
jež mi dává strach i elán,
bojím se, že pramen vyschne,
řeka a síť jejích ramen,
že to všechno jednou vzplane
v hektickém karnevalu smrti,
v sambě embolů na pláži,
bez těla - co budu vážit?
Proto vzhlížím k tíži víc,
po smrti netíží nic.