Krotitelka bouře

Stál jsem jen tak u okna.

Svaly hromu, záblesky blesků

a pramínek deště na skle.

Bouřka praskla zvoněním.

Zvuk deště, hra ohně,

vítr odrážel rachot hromu.

Volal někam - do dálky.

 

Ze strun harfy se ozval

hluboký, silný zvuk.

Záblesk ohně!

Spláchl melancholii.

 

Lavina zvuků, vítr ve skle.

Propletený, naplňující svět.

Všechno zmizelo - okna se otevřela,

cítil jsem se v letu!

 

A zvuky strun se snadno vplétaly

do reptání blesků a zvuku deště.

Odpovídaly s potěšením v duši

a volaly mě sebou.

 

Dívka v bílém, jako Anděl,

se dotýkala třesoucích strun,

krásně a odvážně

vedla duet s Přírodou!

 

Hrála oddaně,

s hlavou zakloněnou dozadu.

Publikum tleskalo,

když její ruka vyletěla do vzduchu,

a pak dopadla na struny.

Zvuk strun...

Jako můry se třepotaly její ruce,

bezhříšnou bělostí vábily...

 

A vítr, zprvu šílený,

utlumil svůj dech, stal se poslušným.

Zvuk harfy se proplétal

z už sotva slyšitelným šepotem deště.

Zvuky za oknem utichly,

sonáta mi zůstala v paměti.

*********************************

 

Autor:  William Hoare (1707–1792)
Dílo:     Lady Frances Seymour Conway (1751–1820), Countess of Lincoln
Galerie: University of Nottingham