TOUHA PO DRAKU

Ač víčka schovat chtějí oči,
ač se tělo sklání únavou
a tváře bledé už více neplanou,
přece na duši klid mám
a nic mě neruší.
Všechno klidně lehce plyne,
nikde žádný strach a chlad.
Jen nádech.
Výdech.
A pak.
Srdce se rozbuší
a mám klid na duši.
Ač den je, já vidím na obloze hvězdy zářit
a v cizí tváři vidím oči zářící
a tvářící se jako oči dračí, však skutečná tvář
se na mě mračí.
Ale skutečný svět já nevnímám.
Místo domů, jenž nehnutě stojí
se v stráních včely rojí a na obzoru stojí les,
nikde žádná lidská ves a místo křiku lidských úst
slyším pod nohama trávu růst.
Ve snu bloumám bez přestání
nemám stání, nechci okamžik promeškat
a zameškat, že duše bez těla si bloumá
a doufá, že uslyší křídla dračí mávnout.
Uchopit.
Nepustit.
Držet pevně sen a cítit pod nohama zem.
Psát nekonečně slov.
Řádek.
Další.
Ten nejnovější je teď starší
a novější než nejnovější.
A slova nemají řád jako svět,
ze kterého se nenavrátím zpět, kde do dlaní pevně uchopím
vzduch a už ho nepustím.
V kráse moje duše zanikne a pronikne
tam, kde dotknout se smí draží kůže,
kde v noci rozkvétají růže a v létě na řekách je led.
Bez pravidel, bez zákonů,
víckrát nezaslechnout hlasu zvonů.
Najít stín, kde světlo není
a obětovat všechno jmění, za život ve světě dračím.
Život jeden mi nepostačí.
Místo silnic vůni dálky, žádné války
a čas bez času a vůni…
Už nechci vnímat modré nebe,
když na něm neuvidím Tebe.
Ve Tvém stínu stát, stále dokola se ptát:
„Musíme se vrátit až se čas začne krátit?“
Ve světě duší bez těl a beze smyslu,
bez hlesu se toulat, nevracet se,
neptát se, proč a kdy a za jakou cenu.
Nevracet se na začátek, kdo chtěl by se vracet nazpátek?
Jen pár vynucených slov postavených v řádky,
já už nechci, nechci zpátky!
Snad blouzním nebo skutečně žiji.
Snad.
Ne, už se nechci ptát. Zda má to smysl,
zda moje mysl se ze zoufalství nezblázní.
Chci s Tebou vidět svítání, když slunce zapadá.
Teď mě napadá, kdo z Vás tohle pochopí?
A až z blouznění se probudím, pochopím to já?
Kdo jsem já? Toužící?
Nebo smrtící květina co život zaklíná
a nedokáže přestat?
Kam jen mám svou duši vměstnat?
Někoho až příliš pálí, jinde se zas líně válí.
Je jí malý každý kout a pod vlajkou nedokáže plout.
Ani náruč dračí na věky jí nepostačí.
Věčně bloumat bude mezi slovy, věčně zoufat.
Kdy to skončí? Kdo ví.