ulice růžoví batolícím západem
jako opadavé pouliční sakury
co připomínají mi
pomíjivé nevinnosti dětí a
prostitutek
a
bezdomovec přede mnou se klaní slunci
aby dovolil mu ještě naposledy
poněkolikáté
pozvednout špaček a
zakouřit si k jeho slávě i životu ničemy
co nenávidí léto ale
vítá jej pro nenávist zimy a
který do očí se nepodívá kolemjdoucím protože
ví
že hanbou žije už statečně dost dlouho a
přes černobílý přechod
babka přechází příliš nepoeticky
že i kvítky sakur odvály by ji k smrti dřív
než moudrostí vypočítaný každý krok a
do posledního výdechu ušetřený dech a
kolem toho podvečerního
dubnového minimalismu
minimalistický básník kráčí dlouhým krokem a
píše o krátkých dějstvích a
obyčejných lidech a
neobyčejných detailech
obyčejných věcí