Můžeš, jak chceš prosit

 

v záhybech temných stínu

hřeji se na výsluní

zahradou starých splínů

žíznivý lezu k tůni

 

vyprahlý jazyk pátrá

po vlhkém chladu rosy

všechno prý v čase chátrá

a můžeš, jak chceš prosit

 

omámen z omámení

uprošen do sytosti

pro Tebe to nic není

tím přivádíš nás k zlosti

 

máme být proto šťastni?

pro každou drobnou změnu?

 

„Kam mě to vedeš  pane!“

„Má strach a cítím tíseň...“

já s Tebou nikam nejdu

tak odejdi a zhasni

 

v tom zaplaví mě světlo

jak byl bych s tebou mísen 

 

jak vracel bych se domů

snad po tísící znova

vzpomínka jako nová

ač v rozervaném šatě

álejí uschlých stromů

alejí slz a nářků

ač nechtěl,

dal jsem v sázku

 

často jen pro přetvářku

pro jednu dávnou lásku

a smysl pro nadsázku

 

teď nechci vůbec nic

však jindy zase všechno

 

„Tak co mám dělat Pane?... Pane?“

"Mlčíš! No,... to seš celej Ty!"

"Dál takhle by to nešlo!"

 

já,dávám smrt svou v sázku

ty rám jsi bez obrázku

život je láska v kvásku

 

 a nebo taky ne