Moje první rána v životě..

Když jsem byla malá, tedy mladší než jsem teď,
nosil mě na rukou celičký svět.

Měla jsem hračky, lásku svých rodičů,
mé podádky a v nich princezny bez mečů.

Měla jsem o světu, své vlastní mínění,
jaký je? No přece růžový.

Kdo mě uslyšel, musel se smát...
Byla jsem malý chytrolín - každý mě měl rád.

S kamarády na hřišti jsem lítala,
jak mi život šťastně utíká, jsem nevnímala.

Viděla jsem v životě jen smích a zábavu,
nejhorší pro mě bylo, když mi dal někdo babu.

A najednou jsem měla jít do školy -
poznat se s novými přáteli.

Našla jsem tam i tu nejlepší,
kamarádku co potěší.

Krásných pět let jsme se kamarádily.
A pak se se svou rodinou do Prahy odstěhovali.

Co jsme si tenkrát slibovaly?
Dopisy, telefony, e - maily..

Všechno jsme si ale jen namlouvaly,
kontakt spolu vůbec neudržovaly.

Tak jsem ztratila mé první nejlepší přátelství,
jen vzpomínky zůstaly, a i ty asi časem zmizí.

To byla moje první rána v životě....
Jak praví jedno přísloví:
Život je pes - a někdy kousne Tě!