Koľajnice
bežiace popri sebe
s márnou
túžbou dotknúť
stretnúť sa
to sme, predsa my!
Sem tam na stanici
prekrížime svoje trasy
výhybka nás
spojí.
Zvuk bŕzd
zapáli niečo,
kov na kov,
čo už—už vyhasína.
Potom bolestne
koľajnice zaškrípu
pod ťažkým kolesom
času.
Držíme si
svoje dráhy,
či sa stretneme?
Len raz,
na chvíľku
a potom nikdy viacej.
Ten závěr...to je naděje a přitom tak silná smuténka, protože šťastná je jen chvíle...skvělá báseň.
02.05.2024 19:59:18 | cappuccinogirl
V závěru cítím smutek..a potom nikdy viacej..to je cítit až přes display mobilu
02.05.2024 17:26:11 | mkinka
Parádní:-)
02.05.2024 17:08:18 | Žluťák