Viděl jsem

viděl jsem ženu, matku i pokoru.
Na klíně úsměv a negližé v projevu.
Snil jsem o ní a bylo mi do zpěvu.

To jaro má chuť i příslib úsměvů
a obrátila se v úžasu.


Paní spisovatelko co máte v plánu?


Lásku hochu,
protože o ní se píše málo.


A proč?

Každý jen mluví
a neřekne,
co ví.


To lůno matky Země
má často hrad Karpat tajemný.


Jsi milý.
Kolik Ti je?


Já už jsem stará
a učím se hmatat do přístroje.


Ty jsi mládí,
co šlape do naděje.

Život je někdy kláda,
ale vítr ty rosy matky Země rozevlaje.

Pišme
křehce
svižně
ladně


v
těle
Páně.

Dám Ti úsměv
do Tvé dlaně
a věř,
že básně jsou pochodní
a mladí oheň,
co má křest dní.

Víš to je báseň osobní.

Nezamiloval jsi se do ní?

Jsme spisovatelská rasa
a to se nezmění.
Ach, drahý.