Ptáček

Ve fantaziích o náruči tvé se vznáším,  

všechny své starosti při tom opráším.  

Jako ptáčkovi let klid přináší  

a svobodou se unáší.  

 

Kdysi to tak bylo,  

teď už ze mě málo zbylo.  

Zbylo ze mě skoro nic,

smrti bych ráda šla vstříc.  

Křídla jsi mi usekl,  

jenom protože ses mé svobody zalekl.  

 

Peří jsi mi vyškubal,  

bez varování se z tebe zlosyn vyklubal.  

Nechápu proč, vždy si koukal, jak cvrlikám,

jak krásné písně při letu zpívám.  

 

Takový krásný od srdce pro tebe zpěv.  

Pro tebe lítávala jsem do nebes.  

Ach, jak milovala jsem ty tvé oči.  

Po každé, když se ke mně tvůj pohled stočí,  

 

V nich byl vždy takový divný třpyt.  

Myslela jsem,  

že to byl líbezný ke mně cit.  

Pravdu o citu jsem měla,  

ale v druhu jsem se spletla.  

 

Až když v náručí tvé jsem se objevila,  

jsem si svou chybu uvědomila.  

Ten strach, když jsem poznala života krach.  

Mé srdce buch, buch, buch.  

Snažila jsem se mu říct, že potřebuji vzduch.  

 

Ještě víc mě v náručí sevřel.  

Pustil mě, až skřípající klec otevřel.  

Do té klece mě dal,  

aby se mnou kochal.  

Za mřížemi jsem zůstala, v lítosti se utápěla.  

 

Stalo se ze mě nic,  

prosím smrti, pojď mi vstříc.  

Sejmutá křídla má, si na zeď pověsil,  

aby naději na svobodu ve mně udusil.  

 

"Ptáčku, ptáčku proč nezpíváš?  

Vždyť všecičko tu máš."  

Nic říkat nebudu,  

když mi můj život zavrhl.  

 

Ten odporný hlas se ozval zas:  

"Ptáčku, ptáčku, proč nezpíváš !  

Vždyť všecičko tu máš !"  

Chytá se za mříže,  

jde ke mně co nejblíže.  

 

I tak v tichu sedím,  

do jeho očí hledím.  

Kdysi do očí,  

které jsem milovala,  

teď ve mě hnusnou pachuť zanechala.  

 

Jeho už úšklebek se rozšíří.  

Jeho zlost na mě namíří.  

"Ty nevděčná věc !."  

Tohle už bude konečně můj konec.  

 

Já stále nic,  

smrt mi jde konečně vstříc.  

Chytil mě za hrdlo,  

tehdy vše v jeho mysli zapadlo.  

Křičet přestal, nový trest pro mě přichystal.  

 

Můj krk pustil a z klece mě vypustil.  

"Běž, ptáčku, běž, když zpívat mi nebudeš."  

Jako na blázna na něho hledím,

 vůbec se nesoustředím.  

Celý svět se točí, čekám, kdy zaútočí.  

"Běž, tak běž, když zpívat mi nebudeš !"  

 

Koukám ven.  

Hlava křičí, to musím být sen, sen, sen.  

A srdce běž ven, ven, ven.  

 

Pořád v kleci stojím,  

ven jít se bojím.  

Radši tady zůstanu,  

než zažít pravdy ránu.  

 

Že už nikdy pocit svobody nezažiju.  

Nechtít uznat možnost, že své rány zašiju.  

Snaží je zůstat  

a do klece zarůstat.  

 

S úsměvem přijde blíž  

a navždy zavře mříž.  

"Ptáčku, ptáčku možnost odejít jsi měla,  

ale ty jsi nechtěla.  

Asi si už na to zvyklá,  

je to snažší než aby jsi si na něco nového přivykla."  

 

Když odchází, posměšné pískání ho doprovází.  

A najednou mi dochází ,

mé započetí vlastní zkázy.