Bylo nám souzeno...

Dny padají na bedra zimy

se studenými sněhy,

svíčka hoří jako hvězda na oltáři,

a je těžké říct to obyčejnými slovy.

 

Jak hořká a smutná je má duše,

za vším, co tiše, nepozorovaně uteklo,

již se nikdy nevrátí,

v červencovém vedru, vybledlého léta.

 

Vůně třešňových sadů,

prach cest pod nebem,

s čarami ztracených stop,

měřeno tichými kroky.

 

Byli jsme přitahováni osudem,

stíny na patchworkové dece,

hnaní nesplnitelným snem,

kterému jsme bezmezně věřili.

 

Strhující série momentů se rozpadla

na okamžiky v krátkých řádcích sonetu.

Ale ty a já jsme zůstali navždy,

pod sluncem, někde tam, v minulém létě.