Balada o mimochodníkovi.

Já skáču, ale skáču málo vhodně
po loukách, po rose, po polích.
Říkají, že si skáču mimochodně.
Znamená to, že ne podle nich.

Mně rány naložili na záda,
chvěji se stranou u vody.
Nevadí mi být bytostí ze stáda,
ale bez sedla, uzdy, prostě ne bez svobody.

Mně dnes velká bitva čeká,
skoky. Mám být první v cíli.
Vím - vsadit všechno na člověka.
Ale ne já - žokej ze mě šílí.

Jen ostruhami velet zvládá,
umí se jen vysmívat.
Nevadí mi být součástí stáda,
jen bez uzdy a nenechat se osedlat !

Ale jezdec na mně sedí; zrada,
třmeny mě tísní, dýchám stěží.
Nevadí mi být součástí stáda,
ale jen bez sedla a bez otěží.

Není-li nůž vytasený,
míň než jehla jeho cena.
Tu i já jsem ujařmený,
ústa mám od udidel rozedřená.

Plaší se, plaší, skokani na čáře,
druh na druha zlobu tají.
Zuřiví, zlostně plijí si do tváře,
stejně jako já, kol úst pěnu mají.

Tribuny nenechá jezdec chladem,
zdatný mistr velkých tratí.
Ach, jak já bych běžel za svým stádem,
ale bez sedla a bez opratí.

Ne, nebudou hory zlaté,
poslední cílem projedu.
Ty ostruhy mu připomenu, klaté.
Zaváhám, prostě skákat nesvedu !

Zvon. Už je můj žokej na koni,
směje se, očekává svoji mzdu.
Za stádem bych běžel, až zazvoní,
ale bez sedla a ne tažený za uzdu.

Co je to se mnou, proč se smějí ?
Svému nadržuji nepříteli,
ve svém ovládání neuspěji,
nebýt první, byl bych smělý.

Co jiného dělat mám ?
Shodit jezdce svého
a se stádem skákat sám,
osedlaný, s uzdou, však bez něho !

Přišel jsem, on ohonem se probírá,
loužemi, rosou, kamením.
Poprvé jsem mimochodník nebyl,
snažil jsem se ujet, ostatním.