Homage a Alén Diviš.

 

 

Na ornamentu zábradlí

čadilo poledne

rozkvetly, a pak zavadly

v něm ženy pohledné

 

ač sto dní s nimi večeřel

na stejném místě v domě

byl to jen on, co zdi svých cel

pokreslil, o vás, o mně

 

chuť vteřin ale byla hloub

než kam se smí

kde nekonečno zbortil jeden sloup

správcují pohodní

 

dál urousaný od svých snů

a nebyl jeden, pouhý

on sušil spodní prádlo víl

byl stojnou nohou touhy

 

 

 

v pouzdrových šatech chodívá

ta, co si nevybalí

na něho, Bůh suď, není zlá

to kdyby jste se ptali   .   .   .