Potkal jsem.
Potkal jsem.
Potkal jsem ďábla,
an naříká,
ruka mě zábla
a mysl uniká;
co stalo se, že pláče ?
Život je tíha,
i v pekle to vědí,
má ruka se zdvihá;
kde najdu odpovědi,
to změnili hráče ?
Nebe i peklo
mají své řády,
snad, aby neuteklo
nic, co má spády;
co nahoru i dolů skáče.
Ďábla na zem vyhnali,
aby mezi lidmi žil,
vybrat mu nedali.
V duších se uhnízdil,
jako to ptáče.
Komentáře (12)
Komentujících (5)
Doporučit
Tisk
Tak tohle je opravdu zajímavé podání. Závěr je fakt silnej, protože když se nad tímhle člověk zamyslí...
13.06.2024 09:39:06 | cappuccinogirl
Myslím si, že každý, alespoň jednou v životě, potkal svého ďábla. Třeba jen na chvíli, ale potkal. :-))
13.06.2024 11:44:35 | Kan
Myslím si, že nejen jednou... pokud ďábla vezmu jako démona, pak si myslím, že celej život svádíme boje...s vnitřníma i vnějšíma...ale dostáváme odpočinkový chvilky, vždycky, když máš pocit, že se můžeš volně nadechnout, nebo když k tobě přijde něco pěknýho...
Ale zajímavá je na týhle básni zmínka o ohnízdění ptáčete v duši... to i ďábla dělá velmi zranitelnýho...a jo, v duši, která je silná, mu nemůže bejt dobře, choulí se...
13.06.2024 11:53:59 | cappuccinogirl
Choulí, ale stále je ve střehu. Jakmile dojde k narušení rovnováhy, dá se do práce. Je to jak Jin a Jang . V dobrém je trocha zla a ve zlém může být trocha dobra. :-))
13.06.2024 12:23:44 | Kan
Nic není jen černý a jen bílý...a lidský duše jsou nerovnovážný, je toho tolik, co kdykoli může přechýlit misky vah...jó, život nás zkouší:-))
13.06.2024 12:26:47 | cappuccinogirl