Štěstí...
Štěstí...
vím, že není to pravda,
ale nerušte mne,
ponechte mě mým snům...
Já bloud seděl tak často sám a lkal a lál,
meditoval a nezměrným smutkem v srdci i hněvem plál.
Už málokdy sedávám osamocen,
jsa zdráv na duchu, nezarmoucen.
Můj andílek se vrátil,
myslel jsem, že navždy se ztratil...
...Ty, andílku píj vodu z pramene,
co se v jarní trávě leskne,
kouzelný mok,
co zanechá Ti hlavu v bdění,
miluj mne až do rozednění...
Komentáře (8)
Komentujících (8)
Doporučit
Tisk
Bíšo, tak ta se mě líbí. Zasněná a romantická. Žádné hrůzy. Pohladí.
17.04.2009 16:10:00 | René Vulkán
krásné...doufám, že i můj andílek je již na cestě ke mě...ke mě do dušičky..
30.12.2008 15:38:00 | Agniezka
Pěkňoučká.. připomělo mi to něco, něco mno.. heh, básnička je fakt povedená, líbí se mi :)
30.09.2007 13:55:00 | -Jojo-
taková ... ten začátek se mi zdál hodně jednoduchý.. ale přinesla mi duchovní zážitek.. především už jenom to, že ti andělé přeci jen jsou...
Děkuju
16.05.2007 12:28:00 | Zamilovaná do nezamilované doby
darmar...díky, máš svolení! Musís se naučit tu vlnku,
je to dva dny, jsem to uměl...
16.04.2007 18:44:00 | Bíša
Ahojinky, mooc hezoučké! Nevadí, když si báseň zkopíruji na svoji stránku s veršíky?
Tebe samozřejmě uvedu jako autora... Kdybys nesouhlasil ozvy se prosím ano? Děkuji!!! D.
16.04.2007 18:01:00 | darmar~2