Byla krátká, ale byla naše

Ta prázdná díra v mé duši,

kterou zanechal jsi po sobě,

jakoby prostřelená kuší,

po té krátké společné době.

Kdy jsme se smáli spolu,

drželi se za ruce v ulicích,

běželi z kopce dolů,

když provázel nás první zimní sníh.

Jiskra kterou jsi mému životu dal,

nahradil cigaret dým,

náš osud společný sekerou jsi sťal,

nyní podzim náš se stal jím.

Naše nit červená pojící nás,

pod váhou slz se přetrhla,

s vidinou že život půjde snáz,

se váza citů převrhla.

Tvá ruka jako kus ledu,

ale z tvého srdce sršel žár,

tvůj hlas jako lžíce medu,

padala hvězda, co sis přál?

S mými city jen sis hrál,

rozbil je na kusů tisíc,

snad se teď cítíš jako král,

když večer sleduješ měsíc.