Vrána

Anotace: Inspirováno básní - Edgar Allan Poe "Havran"

Venku, z němé blízkosti smrtelného těla.

Nebe má barvu černého kovu.

Neexistuje pro ni žádná hranice.

Odporný zápach rudých nočních květů.

V prohnilém, sladce páchnoucím vzduchu

visí větev mrtvého, kdysi kudrnatého stromu.

Ve zlověstné náladě, v soumračném šatu,

vřískavě se směje vrána.

Důvěřivá. Koketní. Zbrklá. Zdvořilá.

Přitahuje nepřátele. Nevzdává se.

Netopýři. Vědí, že potřebují létat tiše.

Světla v divadelním sále.

Na jevišti se odehrává uslzená hra.

Scénář tajně vymyšlený nemocným autorem.

Chůze po schodech.

Kostely, mosty a nemocnice.

Je děsivé stát v šeru.

Vrána tu sebevědomě zůstává.

Jen odvážní ptáci vyletí z lesa.

Její pohled je přísný jako den, co se láme.

Kráká...

Jejím divokým písním rozumím.

Domlouvám se s ní, těším ji.

Vůně těžkých jablek, sypká, vonící hlínou.

Ale ty mlčíš, jako bys neexistovala.

Jako bys znala tajemství.

Jako bys byla v jiném světě.

Složený deštník v rohu.

Prázdné pantofle na podlaze.

Volali jsme na sebe skrz tmu.

Rozvířil se popel v krbu.

S rozzlobeným a hrozivým krákáním vrána náhle zmlkla.