Óda na radost,
když použiješ můj kartáček na zuby.
Všude po mém bytě jsou tvoje věci.
Připadám si jako pták v kleci,
kterého líbají na krk, když to nejméně čeká
a on si na to zvyká.
Mám v břiše motýly, tak trochu strach
a to vroucí teplo, co by mohla bejt láska.
Naše spotřební lhůta se napíná, ale stále nepraská.
Když mi říkáš, že jsi se mnou šťastný,
přestože si to nemůžeš dovolit.
Červenám se.
Znám se.
Jsem prostě sololit.
Mám chuť utíkat, když vztahuješ ke mně ruce.
Zase budu studená jako psí čumák.
Poplivu tě byť mi dáš sebemenší záminku k moci
a pak budu tiše plakat, dřít koleny a prosit.
Chybí mi už teď.
Ta chvíle.
Když jsme jedno tělo
a je mi hezky.
I já si přece zasloužím...
Štěstí.
Když mi vyprávíš, že už s tebou nespí,
že ztrácíte intimitu.
To je ten důvod, proč jsem tu?
A nejhorší je, že vim, co říct,
jsem schopná Ti poradit.
I Facebook to ví, když posílá mi návody na spokojené manželství.
A já přemýšlím jestli ti je mám poslat.
Naráz to všechno posrat.