Báseň básníkovi

Básník stále nevědomky hledá publikum,
hlavně to které i interaguje,
to je to pravé ořechové,
pro takové lidi je radost psát verše.

Ale čekat na báseň o sobě,
to je pouho pouhá iluze básníkova,
on je přece nemá přijímat ale rozdávat,
až tehdy se stává tím, kým je.

Básník, který si u psaní tiše přeje
na chvíli stanout na druhé straně,
se natahuje po něčem, co mu nenáleží,
přijmout to trvá, a stojí pár šedých vlasů.

Každý pisatel však nakonec pochopí,
že ten kdosi, kdo o vás napsal,
vás akorát zachytil do klece z písmen,
a zůstat v textu, znamená být tam sám.