Podivný čert.

Přišel můj Pán v černém plášti,
Pán, se stejně černou duší.
Měl černý pohled plný zášti,
černý tak, jak málokdo tuší.
Vrány se zvedaly, psi začali výt,
Slunce se skrylo za černý mrak,
létaly blesky, hrom do toho bít,
on si rozepnul svůj černý frak.
Klidně se posadil na mém místě,
seděl tam pyšně, jak nějaký král.
Seděl a smál se tak sebejistě,
a já, jako školák jsem před ním stál.
Díval se na mě zkoumavým zrakem,
ohnivým pohledem duši mou týral.
Pod tím svým černočerným frakem,
mou smlouvu s peklem svíral.
Kdysi, snad před sto lety, nevím,
spolu jsme úmluvu sepsali.
Lovit duše já slíbil a, že nepolevím,
i, kdyby mi se zad kůži řezali.
Pak všechno upadlo v zapomnění,
ta práce byla bez dohledu.
Svádět k hříchu, to pro mě není,
ublížit někomu, já nedovedu.
Teď před soudcem z pekla stojím,
mám se mu ze všeho zpovídat.
Co mohu říci ? Jen, že se bojím
přiznat, že nemám co odevzdat.
Venku ta bouře pokračuje,
létají žáby, padají netopýři.
Nad námi ohnivý oblak pluje,
pekelný oheň všude víří.
Můj ďábelský host prsty si poklepává,
za tisíc let, jeho první provinění,
ďáblu žel, na tom už nic nezmění;
co naplat, i peklu se to stává.
Vstal, začal se procházet zamyšlený,
cítí, že měl by mě potrestat.
Sám pro sebe o své vině přesvědčený,
rozhodl se na Zemi mě ponechat.
Měl vědět všechno o mé práci,
měl zřejmě starostí, příliš, mnoho.
A my ďábelsky líní darebáci,
nejspíš jsme zklamali do jednoho.
Jsem ďábel, třebas jen třetí třídy,
což můžu lovit duše, trápit lidi ?
Vždyť vidím, co je kolem bídy,
to musí uznat každý, kdo to vidí !
No co ? Tak stanu se člověkem,
stejně mě peklo nebavilo,
trest přijal jsem s povděkem,
a myslím, že se všem ulevilo.

A vůbec, přátelé v hospodě narážejí
nový sud čerstvého piva.
Ať se mi čerti v pekle třeba smějí,
já mám rád veselo a když se zpívá.