Strach.
Strach.
Náhle mě sevřely čelisti strachu;
jak setřást jej z ramen ?
Mám před očima oblak prachu
a hruď mi drtí mlýnský kámen.
Za zády cítím ledový pohled cynický,
však v davu jen šedé oči vidím.
Pod kuratelou, snad, budu navždycky,
za strach: za ten se, vážně, stydím.
Je zle, stal jsem se lovnou zvěří,
je zle, vždyť nevím kudy kam.
Bolí, když vím, že nikdo mi neuvěří;
že na ten strach zůstanu sám.
Komentáře (6)
Komentujících (3)
Doporučit
Tisk
Moc hezká báseň. Strach, to je saň, která roste...čím víc se bojíme, čím víc nás tahle emoce ochromí, tím víc hlav!
A ve spojení s pocitem osamění - to je tuhej boj...o to, aby zas bylo fajn.
03.08.2024 15:55:41 | cappuccinogirl
Vnitřní strach vzniká tehdy, kdy neumíme, nebo nemůžeme původce pojmenovat. Je jiný, než ten z nebezpečné situace. :-))
03.08.2024 17:14:20 | Kan
Souhlasím, že není strach jako strach. Nevim proč mám pocit, že definovat, čeho se bojíš, můžeš vždycky...ale neuděláš to, protože tě cosi uvnitř svírá. Slyšela jsem, že když si dokážeš přiznat, čeho se bojíš, je to první krok k tomu, jak ten svůj strach porazit, nebo alespoň oslabit.
Pokud máš jen nějaký vnitřní pocit, který nedokážeš pojmenovat, pak je to podle mne spíš tušení... z kterýho se ta emoce strachu může zrodit...ale nevim, to je jen můj dojem:-)
03.08.2024 17:30:29 | cappuccinogirl
Když dokážeš to, co tě vnitřně žere, pojmenovat, můžeš se tomu vyhnout, nebo se s tím vyrovnat, ale, pokud je to tušení, už to slovo napovídá, že víš, nebo máš zkušenost s danou situací. Tak to vidím já. :-))
03.08.2024 19:25:26 | Kan