Kůň začíná kopat

 

 

/Na svatou Ester/

Dvě a půl hodiny po poledni a hle:
domem – jenž je v jedné přímce
s obzorem a tvým pohledem –
protéká bez hlesu a jakoby nic
zlatooranžová láva.

Přemítáš,
kolik je asi božských hierarchií
v nepřeberném množství vesmírů...
Řidič autobusu
však jen sklopí stínítko.

 

 

/Na konci podzimu/

Na konci podzimu
usedl vedle tebe motýl.
Vážně a důstojně složil svá křídla
se zčernalými pavími oky
a tiše zemřel.

Nikdo z těch, které znáš,
si ničeho nevšiml.
Ale pozornost stejně vyžadují
jenom blázni – marně se utěšuješ.

 

 

/Na svatou Natálku čili Advent/

Venku ani sníh, ani déšť,
jen jakási bezbarvá šeď;
a Bůh za závěsem dělá, že tu není.

Tak další, volá doktor,
a pak si, po chvíli ticha,
založí ruce za hlavu
a sleduje přitom
tolik zaneprázdněnou sestřičku,
jak na něj –
jak to jen sestřičky umí –
vystrkuje zadek.

To přece není možné, pomyslí si
a znovu zavolá: Další!

 

 

/Příšera ze šera/

Chiasmodon spolknul koně
dobře mu tak!
je teď úplně na dně
Mariánského příkopu

úplně na dně a samodruhý
jak jen tohle dopadne?
ptá se sám sebe

kůň začíná kopat
kde sežene kočárek
a výbavičku?

 

 

* * *

 

Márnice

Ta zazděná okna, to je teprve marnost a zmar!

Jako divadelní papundeklové kašírování.

A podle filozofa (doposud žijícího!) –

jenž se dušuje, že to, co nevidíme, a na co

nemyslíme, neexistuje – není uvnitř nic.

 

Ani tříska z rakve, ani zakutálený medailonek

zemřelého s podobiznou jeho matky, ani vzduch,

ani vzdech, ani nevzdech, ani jasná tma, ani

temné světlo... Výsledek je nula. A není tam

ani ta nula... et cetera in infinitum ad absurdum.

 

Ani to nic tam není! To místo není! Mluvíme-li však

o tom místě, myslíce na něj, pochopitelně že existuje.

A v onom prostoru, sto let zazděném, se pak občas

cosi pohne, cosi se ozve jakýmsi pazvukem, pohne

pahýlem, paznehtem. Kdysi krásná a mladá slečna

 

Julie, dnes strašidlo k pohledání a, z hlediska striktní

nekrofilie k pomilování, vás chce vroucně obejmout.

A je jen na vás, vyšplháte-li do koruny staré hřbitovní

lípy a vyprostíte z větví prochladlý Měsíc anebo

zavřevše oči, oplatíte Noci stejnou mincí.

 

 

 

* * *

 

V ohradě

 

*
ve snách jsem spatřil meandry Léthé –        
hle, planá jabloň
za okny kvete

 

*
Možná proto, že byl Kafka
tak vlažným Židem,
chtěl se stát indiánem.

 

/V ohradě Holanův verš/

A jsi tak mladá jak rozsetá lícha,
pod Sluncem novým, tu v polích jak v sametu.
(I kdyby na zemi nebylo ticha),
Tvůj dech, ten nikdy si
                                           s ničím už nespletu.

 

 

/Čas pelichání/

Podzimní slunce chladne za kurníkem
a básník nesměle tu kokrhá.
Sesmoliv báseň, spěchá k bohům s díkem,
nádhernou báseň, kterou roztrhá.

 

 

/Litera tura/

Litera zákona hadr!                                                  
Akurát v době říjení,                                                
bařtipanského buření,                                               
se k ní zas nastěhuje, no...                                        

Frká potom a slintá                                                   
jako za starýho mlada.                                                                                                         

Jinak je sám, hovado,                                               
a dělá strašný ksichty.                                                

 

 

/namoutě kutě (anóbrž král obejda)/

král obejda trůn
sed na nočník a prd
komoří na moři
škaredě zaškobrt

královna kráká
krá krá... a kaká
obloha hanbí se
smrká a smráká

 

 

/markýz de Sade/

(1)

jak omamně voní růže!

a na udici trpké slasti
loví pošetilá morálka
trýznivá znovuzrození

blahoslavené bahno a špína
kdekteré strouhy!

 

(2)

Okvětní plátky růží –
Justina                         Chloé                      Agáta
padají tiše                                                   do bláta

 

 

/Ten den/

Až bude Vlasta Třešňák tak ňák veselej,
až jeho blues se ztrhá smíchy (chichi!),
to mi pak radši vážně nevolej!
To budou zprávy sakra lichý!

To si pro Vlastu přijde Chocholoušek,
vytasí obezřetně milé úsměvy,
to Chocholoušek neublíží mouše!
Předjaří bude, kolem oblevy.

Ten den pak zapíše se do análů,
ten den pak prostě bude takovej!
Orchestr pekel břinkat bude samou chválu;

to se pak ani z okna nedívej!
Na nebi purpur chlípných kardinálů,
a taky Vlasta... celej nachovej...

 

 

/Co víc?/

Kašli na všecky krásné formy
a piš si deník rukou nemytou!
Pak popros boha: pošli vor mi
a rakev řáckou... jako ulitou.