..nataŽená..

Číst knihy neznamená znát…Znát neznamená nečíst knihy

Znát  - jistá schopnost lelkovat vně ven / a živit ducha svého vším

…jen tolik, jak má duše hlad / pak mezi řádky vnímat pihy

A hlas, co jim byl vymyšlen… / a pochopit, jak málo vím

*

Natáh´ si nohy (to měl rád) na skvostné bichle vazeb z kůže

a nechal mysl ubíhat... / jen nějak tak, tak akorát,

kam míří bezděk mysl muže,

který už leccos viděl, znal… a téměř nic ho nepřekvapí

s motýly trošku lelkoval / a střechy stloukal v nebi svatým

 

pak vyzpovídal ještěra: / odpověď z břicha přišla záhy;

tak dřevo zpívá, vyvěrá / moudrostí ticha vzorců vlahých,

„…že všechno je prý napoprvé a nic naposledy“

(ta věta debatu chce center mozkových /

– a hned!

A neurony se rozsvítily, těkajíc´ tak chvatně - sever – jih

                   /svět vs. antisvět)

ale tím neskončil ten plaz a pokračoval tedy:

„to, co se nenatočí – nepřevineš zpět…“

                              (a neuronální štafeta jen pozbyla své váhy)

 

 

Pohled do zákulisí hodil by se nyní!

 

Když láska usadí se na zádech / tak usadí se stejně v kotnících, i v síních

srdečních komor zleva jako zprava v snaze zahořet.

 

Láska je jako signál mezi vesmíry a Zdrojem

                                      / a vědomí je její možnou dohodou

A ať si vykládá, kdo co chce třeba, tak každá buňka tohle vstřebá

tu výsost její – její silný dojem – že nic tu není náhodou…

 

 * *

                        „Nic nestojí ti v cestě“: řekla mu

 

On ukousl si kousek salámu

                   poté, co zkoušel v hlavně runy psát,

         předtím, než v ruce žhavej drát / měl do tří hrotů nastavenej tak

by kouli držel jako akorát-ní takt

 

               …a tohle všechno za ten úsměv stálo! Ta potutelnost  - vážně – stačí málo…