ranní
ranní
ukápl ze dne rána kus
jak z plástve sladký pocit
říkám si Teď být tady zkus
když konečně jsi procit'
na stěně sítí pavoučí
proletím...ruce v týle
sám sobě v duchu poroučím
nemyslet v černobílé
svět nejsou pouze kontrasty
zlomy a ostré hrany
říká mi srdce: Teď zas ty
zkus býti milovaný
otevřít duši zázrakům
a zpívat v čistém duru
svůj smutek pustit do mraků
koukej...už stoupá vzhůru
Komentáře (13)
Komentujících (8)
Doporučit
Tisk
Nech lásce volnou ruku
Otupí ostré hrany
Když šeptne
Můj ty kluku
Říká i jiné věci
Ale já mlčím
... přeci
06.09.2024 20:57:54 | Anfádis
...je to divný...ne, vlastně vůbec není, spíš přirozený...když i největší depkař stále může zažít takový blažený ráno....asi se naše podvědomí samo emočně brání...proti monotónností smutnění...;-)prostě dobře jsi napsal...
04.09.2024 18:45:48 | Marten
Super, Mari:-)
Úplně jsi mě odpoutal od země
a já mám chuť napsat děsně kýčovitě
že když nasloucháš srdci, duše vzlétne:-)
a když mám chuť, tak to napíšu:-) a klidně dvakrát:-)
"Když nasloucháš srdci, duše vzlétne"!!!
Věřím tomu.
04.09.2024 10:41:41 | cappuccinogirl
Svět nejsou pouze kontrasty, zlomy a ostré hrany... ach. Je to věc, občas nemyslet v černobílé, - a Ty tuto těžkoST*, zdá se, dobře znáš. Ať se smutek dobře vznáší, s teplými vzdušnými proudy... říkám páni a přijdu zas. Měj hezký den *.
04.09.2024 09:50:39 | Rozmarýna