křišťálu drúzy
šedých oblaků
do země vrostly
zřejmě z rozpaků
že voda sama
z nebe utíká
pak potlučená
slzy polyká
po kamenech se
žene splavená
a nedbá nic
na holá kolena
pak bouřlivě se
vpije do moří
o nic tu nejde...
prostě nehoří
už jsem to někde psala;
já ráda pozoruju vodu, když se rozdělí
je jako individualita za sebe samu
jako by rebelská si kapka vyskákala
z toku té masy třeba v pondělí
aby si navodila zkušenost v tom flámu
a pak se znovu včlenila do společného toku
protože voda ví, že v jednotě je síla
a stejně tak i zná, že jedinec má v oku
svůj vlastní vesmír pro tvoření díla
13.09.2024 10:21:53 | šuměnka