147tP

dnes je tak čisté nebe že mi z toho kurva doopravdy jebe
ale hvězdy když se setmí zklidní moji vyčerpanou duši
a já vím že ta holka kterou bych tak rád držel to tuší
jenže nebe je každé ráno čím dál víc modřejší
a já jsem každý den víc a víc nervóznější
protože zítra
bude zase jenom dnes
a jestli si myslíš že na tebe myslím myslíš si to správně
ale musím zavírat oči před tvou krásou a tak tě
nikdy
celou nevidím
nikdy nejsi úplná
ale mě to v poslední době už nevadí

sere mě že mi v uších zní tisíce slunečních siločar a že až
se do tebe zamiluju tak nezůstane nic co bych si ještě víc přál
ale každou noc kdy slunce spí vím že ona je ta která tohle všechno ví

nebe je čím dál čistější a ona je čím dál tím krásnější
a mé oči jsou mrtvé spálené tou něhou kterou mě konejší
přál bych si mraky déšť a bouřky
byl bych pak klidnější

krásná šedá oblaka
slunce mě už vůbec neláká
zhasnul jsem
jako pravda která má vítězit
ale zůstává poražená
v tom křesle jsem seděl už až moc dlouho
mám nohy vrostlé do rituálů které mě pohltily
nespím jen se dívám oknem do budoucna a vidím zítřky
vidím zítřky které budou vždycky jenom další dnes
až navěky
už nikdy jinak
dokud nezemřu
a někde se znovu nenarodím
jako osel který hýká do prázdna
jako vážka která poletuje nad rybníkem
jako strom který bude růst do nebe
a jeho stín tě bude v těch škaredých teplých slunečných dnech ochlazovat

chci se odpoutat a zase se probudit do života
nechci jen proplouvat
jsem dítě
A
trochu kluk
na dluh
v sítích nekonečna

spím nebo nespím už nevím sám jsem v tom hledal smysl
ale nikdy jsem nic nenašel
sedím v křesle rozložený jako skládanka


miluju tě

už tě miluju

už






















nechávám své tělo odrůst do teplých krajin
abych se mohl vracet jako tažní ptáci
protože jsem lokomotiva v depu a mírně se nakláním na stranu
lapám po dechu ale nedostává se mi úlevy
když se dívám vpřed tak cítím že tam kam dohlédnu
tam už nedojdu
nechávám to tak jak to je
nechávám to být


nechávám své tělo umřít a pro nikoho se už netrápím
utopený v pomerančově oranžové


naději





















a ty jsi byla rozbitá dávno předtím než jsem tě chtěl složit
byla jsi škaredá dřív než jsem poznal že tomu tak doopravdy je
byla jsi od začátku ta nesprávná


není už co zkazit a není víc co udělat není co ztratit a není co získat
není proč se snažit když vím
že jsi z těch
co pro ostatní ruku do ohně dávat nikdy nehodlají


jsem od tebe odpoutaný
ale zároveň konečně
ztracený



ztrápeně šťastný
vyhlížející pomerančově oranžovou naději



















NOS





myslím že jsme oba blázni
když se pořád jeden o druhého snažíme
ale pálíme si navzájem naše dopisy
plné pofidérních vyznání

všichni nám lhali a my jsme tomu hltavě věřili
až se jednou nebe zase zatáhne
budeme už blázni
každý sám za sebe
každý sám pro sebe
























































































































































































































































































a už se nikdy nepotkáme































































































































































































































































































































oranžová