Tělo

Tělo mé, prázdné jako dutá skořápka,
proč jsi zavřelo brány, proč neplníš svůj slib?
Tolik nadějí jsem do tebe vložila,
a teď mě trápíš tichem, kde mělo být volání života.

Trestám tě, protože mi unikáš,
rvu tě přes hranice, kde už necítím bolest.
Křičíš ve svém mlčení, zatímco já tě tlačím dál,
přes každou hranici, kterou máš chránit.

Zasloužíš si trest za to, že netvoříš,
za to, že má náruč zůstává prázdná,
vždy přinášíš mi jen zklamání,
jako kdybys zradilo to, co ve mně kdysi hořelo.

Stíhám tě za každý krok zpět,
za každý den, kdy se probouzíš unavené.
Místo soucitu rozdávám údery,
místo lásky v tobě hledám jen chyby.

Ale co když nejsi ty tím, kdo selhal?
Co když jen já jsem tě nikdy nenaučila
být svobodné, být živé, být své?
A tak trestám sebe v tobě,
ve válce, kterou nikdo z nás nemůže vyhrát.