Naposled

         V záři červánkového karmínu,

        kdes vprostřed zlatavého pole,

            tělo krvavé leželo ve stínu,

          v ruce drže hlaveň pistole.

 

       To poledne slunko svítilo jasně,

      a vítr báseň nešťastného šepotal,

     jeden život začíná a jiný zas hasne,

      popelavý havran hlasitě skřehotal.

 

         Perly rosy stříbřitých pavučin,

    cestou polní šlape pravidelný krok,

      zasevá slzy do rozkvetlých lučin,

      svých chladných myšlenek otrok.

 

           Než vydal se tou cestičkou,

         stromy lemovanou naposled,

        rozloučil se se svou chatičkou

           a smutně sedl si na posed.

 

         Viděl on jelena a viděl on laň,

           viděl běhat malé koloušky,

        tu jeden zastavil a koukal naň,

       tmavými očky dívav se doušky.

 

   Střetly se pohledy dlouze a hluboce,

    ty dva spolu mluvili tolika upřímně,

  zesmutněl kolouch nemoha pomoce,

     převzít to potěžklé osudné břímě.

 

       To poledne slunko svítilo jasně,

     a vítr báseň nešťastného šepotal,

    jeden život začíná a jiný zas hasne,

     havran popelavý hlasitě skřehotal.

 

    V moment kdy ozvala se ona rána,

    zahřměla vší silou bouřlivá nebesa,

    na modré obloze otevřela se brána,

  to viděl jen kolouch pasouc se u lesa.