Mlha

V hustém černém lese
mlha stromy proplétá,
zvláštní ticho s sebou nese,
stříbrem zemi povléká.

Bosá nožka sune se,
jíním jako bledý had,
přízrak tančí po lese,
lehoučký jí vlaje šat.

Ach, ta dívka celá bílá,
kůži chladnou jako led,
z její tváře smrt se dívá,
a přec tak krásná na pohled.

Kdysi tu prý někde žila,
tenkrát jinak chutnal svět.
Z velké lásky zešílela
a nenašla už cesty zpět.

Do noční mlhy vkročila,
zaživa již neviděná,
i ten, komu tančila,
na svět už se nepodívá.