Svět známý, však vzdálený.

Lehký vánek tančí ulicí,

hraje si s odpadky na silnici.

Procházíš se, na hlavě kapuci

s pocitem ve dva tě půlícím.

 

Putuješ, ani nevíš kam,

kolem sviští hejno vran.

Koleje brázdí stádo tramvají.

Město ti pocity netají.

 

Vlivem času okolí mění se,

tady jsi nebyl snad měsíce.

Známá místa s jinou podobou,

snad jim je lépe, pod tou oblohou.

 

V parku sedneš na lavičku,

kde měl si svou první krabičku.

Zdejší stromy tě už neznají,

pěšiny porost už zahalil.

 

A jak suneš se dál, po listech spadených,

zachytíš esence vzpomínek nádherných.

Chodníky vinou se směry různými,

ruch ulice svou hudbu spustí ti.

 

Zastávka směr škola zeje prázdnotou,

ve vitríně naproti nápis „Zavřeno“.

V chodníku staré šlápoty,

starší než pocit samoty.

 

A jak začne nebe rudou malovat,

vše se ti začíná vzdalovat.

Nasedneš do vlaku. Směr?

To ví snad budoucnost jen.