gnómon

lepím si tvar

z kůže a kostí

za horizontem

událostí

jsem gnómon

svému času ve tmě

k čemu mi tvář

když světlem zářím

sám sobě stíny

nevytvářím

sám sobě

našeptávám Veď mě 

tam za závojem

polosnění

kde se svět

v jemnou mlhu mění

konečky prstů

nocí šátrám

a celý odevzdaný

víře

že strach je

jenom hloupé zvíře

po smyslu

slepé cesty pátrám