Holýma rukama máváš

I.

Tak proč neustále promlouváš

k duši kamene ?

Tolikráte zkoušená

jako déšť 

co se utápí pro ruce

které neudrží

ani vodu k napití ...

 

Holýma rukama máváš

jako strom

který marně čeká

na květy hvězd

v samotě

na rozcestí mlčení.

 

II.

Nad zemí

spirála nebe.

 

Jsi v ní

květinou, blýskavicí

a hvězdnou svící.

 

Vzpomeň si

na mé ruce

jež rostou zdmi

a zahradami.

 

To ticho

v zazděném koutě krve

signalizuje přílet slov.

 

Dva rybníky

záplavy duší

Ty a Já ...

 

III.

 

Zákmit oka

v řasách stmívání.

 

Něco blyštivého

v ohni rukou.

 

Nahota, svistot plamene.

 

Hrnčířko mého těla

Tvůj kruh

trčí dnem

v hlíně temnot ...

 

IV.

 

Vaše motlitby

nad stébly trav.

 

Skřivan klasů

Vás nedojímá.

 

Tak ostrý je srp

mé zášti.

 

Vy má slova v srdci polí

Vy mé myšlenky v pusté krvi

za pět prstů.

 

A ty

ty moje nejpravdivější

hoříš modrým dýmem

mezi berlami poutníků,

když jdou za párem

tvých nočních očí

a za tvým  hlasem

že voníš láskou,

Ty květino rozbřesku !