Maják

Rozbouřené moře je všude kolem,

v orchestru hraje si snad vlastním sólem,

bez velké jistoty jen vratce stojí,

nepřizná nikdy, že trochu se bojí.

Uprostřed vln na chatrném voru,

samotný šplhá i na obří horu.

Topí se, však o pomoc si neřekne,

myslí, že ve tmě nikdy se nelekne.

Až jednou zvíš, že dusí tě prázdnota,

že v tobě se prostírá přílišná samota,

tak otoč se, věz, že vždy při tobě stojím,

ve stínu ukrytá rány tvé potají hojím.

Ve středu bouře jsem tvůj maják naděje,

zpoza mraků se na tě mé srdce usměje.

Vezmu tě za ruku ve smutku, ve štěstí,

společný krok si svou cestu proklestí.