Postbáseň

"Pokud vím nikdo ještě
nikdy neumřel na stesk
nikdo ještě nikdy na lítost..."
ale možná na pohled
milujících se labutí
na promarněný život
na pusy co neochutnám
na hvězdy co nezahlídnu

"Ty tu nejsi a nebudeš nikdy
tak proč se dojímat ?
Není proč..."
Dychtíc po utrhnutí zralé
hrušky
z obsypaného stromu poznání
v ošumtělém hávu
sebehodnoty
daleko od sebe
daleko od nejbližšího
doteku
"s modrýma očima
každou noc"

"Každej rok zas pořád stejný
pouště
Neříkaj nic přichází ve vlnách
Svět zmítá se v křečích
A se zítřkem blíží se strach..."
Jenže ani ten strach
nezmizí
a to se mu každej večer
snažíš zamáčknout tipec
zacpat mu pusu
zacpat mu uši
nekrmíš ho dalšími
nekonečnými sousty

...a přes to všechno
přese všechno
každé ráno vyjde slunce
večer se vylíhne luna
život vibruje
bez jakéholiv opozitu
s jasným
a přirozeným řádem
s vůní svobody
a klidu