Klaus Sněhulák- první část

Září paprsky měsíčku,
Klaus Sněhulák s padajícím úsměvem pomaličku,
mrzí ho, že je osamělý,
ostatní nejsou tak smělí,
všichni se ho bojí,
a on přitom jen vánoční náladu rojí,
však ostatní z něj mají strach,
a neodváží se k němu přejít práh,
každé vánoce tedy sedívá osamělý na skále,
mezitím jsou ostatní na vánočním bále.

Nemá žádnou naději,
bude sám raději,
nechce nikoho vystrašit,
naopak sebe opět zaplašit,
i když se snaží pomáhat,
nemůže z ostatních úsměvy vymáhat,
láme si hlavu nad tím, jak se spřátelit,
není nikdo, kdo by mu to chtěl dovolit,
zůstává stále sedět sám na skále,
a to nejen o vánocích, ale i třeba na prvního máje.

Má už jen chmurné myšlenky,
nemůže si ze smutku ani natrhat pomněnky,
kde on žije, je jen zima,
takhle z toho bude jenom rýma.