Bílé včely

Tváře mě v kápi ukryté
Co na stěnu vzduchu
Hladkou a chladnou
Jsou plochou vtisknuté
Se vítají pocitem chladivým
S brzkým raném mrazivým

Oči schované davu
Hledí jim nad hlavu
Kde oni by mohli
Ale jsou bez zájmu
Zřít v živém obrazu
Světlo lamp a ranní noc
Úkaz že příroda má moc
Když v kuželu světla
Po křivce letu pírka
Nechává padat bílé vločky

Užasle stojím, zřím a hledím
Na divoký roj bílých to včel
Jak statečně přikrývají zem
Bez únavy a neustále
Dokud aspoň nějaká zbude
Zaléhají jejich bílá těla
Všechna dosud volná místa

Mé uši pronikají tichem
Věčným a nicotným
Jak vzdušným ledem
Až k šelestem křídel
Malých bílých bárek
Jež nebeských zřídel
Táhne v zem paprsek

Zvuk se v obraz změní
Leč ponechá své znění
A jen proto můžu slyšet
Přestože je pouze vidět
Že všechny všední věci
Nemáme jen vidět přeci
Ale též je prožít v srdci
Ať nejdeme s prázdnou
Až neodvratně jednou
Půjdem poslední cestou...

A po tisících bílých pádech
Má mysl zvolna procitá
Přijde z cigarety nádech
A ten zasvítí do ticha
Poté i ztuhlé prsty típají
A moje nohy kráčejí
Dál ve svůj daný směr
Po tělech malých bílých včel...