O tom,co bylo, není a už ani nebude

Zase si koušu nehty,
já vím-nesnášíš to.
Bráním se tak útočícím vzpomínkám.
Přes to všechno-podléhám...
Ale neboj-zatnu pěsti a rozkoušu si rty
a přetrpím to bez pláče...snad...

Pamatuješ, jak jsem tě stříhala?
Klepaly se mi ruce a nůžky byly tupý.
Promiň-vypadalo to hrozně,
ale tys všem říkal, jak se ti to líbí.
Kvůli mně...

Nebo jak jsme jeli na Ještěd?
Skončili jsme na konečný tramvaje
a pili nejhnusnější vodku,co znám.
Vydrželi jsme tam dlouho sedět
a jentak mluvit.

Taky vzpomínám, jak jsme spolu poprvé kouřili.
Měli jsme těžkou startku napůl,
pak další dvě,tři...
Ten večer jsme i hodně pili-
snad až do rozednění.

Vždycky, když jsem o nových láskách vyprávěla,
obracel jsi oči v sloup.
A měl jsi pravdu- samozřejmě nikdy žádná nevyšla.
Tos mě potom uklidňoval a povídal,
jak mi smutnění nesluší...

Jenže najednou jsi pryč...
Ráno jedu autobusem sama-
už tam není nikdo,kdo by mě rozesmíval.
Počítám okolní stromy,abych na to nemyslela.
Ale to prázdno tam někde zůstává.

Víš,říká se,že člověk,kterého milujeme,
nám bere polovinu naší duše,když odchází.
Jak mám teda žít bez tebe?
napůl se smát,napůl brečet,napůl existovat...
Tvoje je i polovina každé mojí myšlenky, věty.
Proto je i tahle báseň nedokončená-
dopsat ji musíš totiž ty...