Nádro

Nad sluncem prozářené krajině,
kde čas tak pomalu plyne,
prohání se motýli tak nevině,
že můj smutek rázem pomine.

V úžasu všech se mi zdálo,
když slunce mě do tváří hřálo,
jak se všechno v lepší mění,
jak realita přechází do snění.

Růžové brýle mi na očích svítí,
svět kolem se proměnil v růžové kvítí.
Opřená o zeď, nohy natažené přede mnou,
cítím, že toto je jen malou předehrou.

Úsměv má ústa už neopouští,
THC se ve mně rozpouští,
blížící se vlak mě rozptýlí,
svíjím se v křečích smíchu v té chvíli.

Už odjíždí, všechno se zdá jiné,
přemýšlím, zda toto jiné je to správné milé...