Přítomnost

Už za pár hodin přijdou pro mě,
nemohu doufat v možnost milosti.
Už za pár hodina přijdou pro mě,
nemohu doufat v brzký skon.
Nemyslím na život, který jsme měl,
vždyť nebyl takový, jako jsem chtěl.
Nebylo to tím, že žil jsem jak spodina světa,
já měl jsem vše, co mít jsem měl.

Měl jsem jídlo i střechu nad hlavou,
sic občas jen tu plechovou.
Nemyslím ani ne to, co mě čeká,
nemyslím na krátkou budoucnost.
Mě totiž ani zdaleka neleká,
určitě ne tolik, jak ta moje minulost.
Ne, nebudu vzpomínat, zbytečně se trápit,
čas co utekl, již nemohu vrátit.

Pár hodin mě dělí od konce,
ne, nemysle na to,
přítomností budu žít.
Však má to cenu,
ten konec se blíží a přítomnost?
Ta nic nezmění.

Věřím v konec, vždy jsem věřil,
věřím i v to, že dřív bych tohle přežil.
Jenže ne dnes. Dnes, kdy i vy mě soudíte,
soudíte toho, o kom nic nevíte.
Já sám mám právo se soudit,
právo se do pekla vhodit,
a nechat na sebe zapomenout.
Zapomeňte, na mě, vraha zlého.
Zapomeňte na otce svého.

Měl jsem víc, než doufat jsem mohl,
měl jsem lásku, měl jsem touhu,
všechno na co jsem se zmohl,
vše jsem měl a vše jsem ztratil.
Není moje vina, že jsem život zhatil.
ale smrt, ta budoucí, mojí vinou je,
a minulost, zákeřná. Mojí lásku zde –
já už nespatřím, ani naše děti,
vím, jen, že byly to tří květy.

Přítomnost, já doufám,
přítomností, ven já koukám.
Přítomnost stane se minulostí,
budoucnost ta zlá, bude přítomností.
Nedoufám…