Bosá zima

Chodila po světě,

jak něžně se nese.

Toužila po létě

jak borůvka v lese.

Růžové termo brýle

zdobily jí víčka.

Urazit dlouhé míle,

pak zhasnout jako svíčka.

Tak ke kraji si stoupla,

botičky do tmy svítí.

Málo v nich se zhoupla

jak vánek na lučním kvítí.

Do smíchu jí není,

tváře bolí chvílí,

v prstech brní chvění

a sněhy nožky skryly.

Tu v dálce nekonečné,

co blíží se jak zdání,

k všemu, co je věčné,

co žije v pospíchání.

Tma se náhle svraští,

z času zbylo snění,

snad otevřít list další,

začít nové vyprávění.

Teď nechodí po sněhu,

jen po posečeném poli.

Sbírá síly z břehů

a z mraků, co se drolí.

Skončila s toulkami,

na pláži teď zlátne

jako člověk s touhami,

co leckdy skončí špatně.