O mouše ve víně...?

Sklenice vína stojí na špinavém stole.
Víno je červené, čerstvé však sotva,
a ta sklenice stojí, tak osaměle.

Přilétne moucha, smočí sosák ve víně,
v té rudé kapalině, jenž se tváří tak nevinně.
Tvář její scvrkne se v kyselý škleb,
právě jsi poznala, jak chutná svět.

Tu mouchu trápí žízeň a vyčerpání,
smáčí rty znova, ta šedá paní.
Tak jako my pijeme denně
trpkou tekutinu z řeky zakrvené.

Kyselé, trpké neméně a k tomu ten zatuchlý smrad,
a přece, za to všechno měl bys být rád.
Proč?, zeptáš se a zoufale se při tom směješ.
A co já ti odpovím?
Možná jen sklenice vína, ale…žiješ

Ta moucha právě teď spadla do sklenice,
ty se na mě podíváš, jako bys vyhrál nějakou hru
a stejným hlasem řekneš : „Topí se“

Já vím, řeknu.
A ty máš stále ten ubohý pohled.
A pak se skoro leknu,
když zakřičíš
„To je ten tvůj životadárný svět?“

Chci něco odvětit,
ale pak zahlédnu tvé oči,
vidím hlubokou beznaděj
a zdravím slzu, jenž tvou tvář smočí.

Chvíli to vypadá,
že tam budeš na věky stát,
mám chuť tě obejmout,
však ty začneš se smát.
Hystericky, smutně, možná i trochu dojemně.

Zlostně se rozmáchneš,
sklenice končí na zemi,
víno se rozlije,
moucha je mrtvá, zdá se mi.

Pak zvedneš cosi ze země, natáhneš ke mně ruku a podáš mi střep,
bolestně se ušklíbneš a řekneš: „Tady máš ten svůj svět.“