rakovina

každý den ráno 

zase ryje svoje rýhy

do mraků, kůry

také kůže kolemjdoucích

a každý večer

v ruce držíš hřbet té knihy

do které píšeš

hlasy nevědoucích

 

vzpomínky na svět

kdy se ještě nebe smálo

a slovo válka

zatím netrhalo duše

inkoustem rudým

krve dost, ale snů málo

těm duchem chudým

odvětilo suše

 

tak proto asi

vyvolali hrůzy

třaskavé bomby

náhle zasyčely vzduchem

zabili lásku

potom ukopali múzy

a dětské hlásky

zadusili puchem

 

fosgenu, chlóru

hořčičného plynu

puchýře zla

a nenávisti bodce

to jediné, co umí

rakovinu

každému plesknou porci

na tácek v závodce

 

ovce jdou houfem

cinkají jen zvonce

každá je tichá

oněměla hrůzou

zubaté tlamy psů

jsou ve vidině konce

co také jiného

s tou nepotřebnou lůzou