Z polí vždy na podzim

Z polí vždy na podzim
přicházejí andělé
s vlhkými křídly
a kapsami plnými soli

Rozevírá se nebe i zem
a v oknech prázdných domů
se rozsvěcují světla

Z polí vždy na podzim
přicházejí andělé
s rukama od sazí
a očima plnými rzi

Pohybují se pomalu
jako tlející listí
na hladině jezera
a každý z nich přichází
z vlastního hrobu

Mluví jazykem ptáků
se zobáky z rozbitého skla

Neviditelné ruce zavazují nebe do uzlů
a hvězdy
nahé a zraněné
ztrácejí se v šeru

V dáli kdosi zatlouká dveře domu
- domu, který před sto lety shořel
Zvuk kladiva se nese
nad nočním polem
a k ránu utichá

Po blátivých cestách kráčejí děti
zabalené do bílých prostěradel
a plní si ústa prachem

Jednou se všechno zastaví

Nebe se pomalu uzavře
jak víčka umírajícího
a na střechu opuštěného domu
dopadne poslední anděl

Uvnitř se rozsvítí světlo
a roztříští se zrcadlo

V tu chvíli se ulicí rozezní hudba
kterou nikdo nikdy nenapsal
a kterou už nemá kdo poslouchat