Já, Jan Pavel II. a Víra

Jan Pavel II. nás opustil.
Och ne! Jak jen to ten Bůh dopustil!
Či snad už nitky světa berou mu vesmíru léta,
jak starci ta skleróza od úst slova krade?

A já ve víry víru,
víry té kterou znal,
v té své víře já věřím že,
ve víře které on život nejen svůl dal...

My dva se uvidíme, né zas, však prvně!
A tváří tvář či aura auře my si to vysvětlíme,
kdo pravdu měl, kdo pravdu má, kdo se jí vzdá.
Vzdal...

Dle víry mé tak shledáme se,
na místě tom kde místa není.
Bez soudu a bez mučení,
jen v pochopení.

Či už nikdy bez shledání, bez zhmotnění,
nebude světa, ni zúčtování...
...bez světa tma,
bez tmy jen necítění.

Avšak, a to jen nedej Bože!,
-li pravdu mělo křesťanské to lidstva moře,
já sebe sám se v pekle shledám,
napichován na trestu nože!

V pekle, vykostěn o víru svou tu pomatenou,
za hřích, bez lásky či smíru na věky mořen,
za víru, mě osudem trpce vnucenou
v bolesti zjistím, že hřích největší učinil jsem...

Když za Pavlem,
odešel jsem.