Jaký je to být sám?

Jaký je to být sám?

 

Na nic, takhle to řeknu. Člověk může mít zdraví kolik chce, ale jestli nemá s kým o něj přijít..

 

Pomalu mě zaplavuje a obklopuje.

Šíří se pomalu jako těžký plyn.

Leze mi do uší, do nosu, do očí, do hlavy,

do mého srdce a do mojí duše.

Každé ráno se budím s východem slunce…

a cítím, že ze mě život prchá.

 

Každý den cítím, jak mi z mýho srdce mizí sval,

pomalu tam prázdno se tvoří.

Jako by tam kámen dal,

do temnoty se nořím.

 

Z očí dřív plných jisker,

tisícerých slov a ohňů,

zbyl jen tmavý uhel.

Z rukou mám jizvy

a koutků mých úst,

úsměv se zdržel.

 

Mám tvrdý a šouravý krok.

Chodidla dopad, zabolí psa.

Rád bych projevil cit,

jenže tam není nic,

zamrzlá kra. 

 

 

Občas už se přestávám poznávat.

Čáry na mém čele se zkříží

a v očích mi blyští zlo.

 

Někdy sám ležím,

někdy sám sedím a běduju,

smutno mi je.

Slzy mi nepotečou,

nanejvýš zoufalý povzdech přijde.

Bezcitno.

…

Jako vyschlý bazén či proradná poušť.

Snažím se v lepší zítřky věřit. Ale…

 

Stane se mi málokrát, že tam v sobě něco ucítím.

Jsou to ty poslední zbytky hřejivosti, co ve mně přebývaj.

Co mi ještě život nevzal.

Díky nim stále žiju, nikoliv přežívám. 

 

Záblesk v srdci

a švihnutí ruky.

Úsměv a radost… 

 

Snažím se je chránit si v sobě.

Aby je ten chladný vítr nesfoukl.

Je to popel. Žhavý popel.

To ve mě zbylo..

 

Občas si pustím srdce na špacír 

a do někoho se zakoukám.

Bolí to, ale radši budu žít v bolesti,

než abych byl navěky sám.