Ztuhlá voda

Dávno už nejsem dítě

ale trochu si přeju abych ještě byla

a snadno se rozpustila

v sladký chemii tvýho pohledu

nevyhnutelnýho

aby mě otrávila

 

Podruhý skáču do stejný řeky

a trochu mě mrzí že ne po hlavě

že teď se záchranným kruhem hrdosti

a trochu mi vadí

v ní vidět odraz

svýho minulýho já

plnýho naivity a jemnosti

 

Když se mě dotkneš, cítím oheň

a trochu se bojím že nestačí

moje duše je zahleněná

pravdama terapeutek z instagramu

prý na jiskře nezáleží

prý jsi jen jedna ryba v oceánu

 

Nejsi čaroděj, jsi jenom typ

trochu mě zmátlo že mě znervózňuješ

že chci na krku cítit tvý vousy

že tvý ticho mě pomalu rdousí

že tvý znamínko pod pravým okem

mně rozhoupalo tímhle rokem

ale nejsi nepopsatelný

místo duhy obří červený prapor

 

Rozpouští mě tvoje tmavý oči

trochu mě vzrušuje že tě nechápu

nesmyslný

tvoje bílý paže

plavu v tvý smyslný řece

už si neumím potopit hlavu

ne docela

ale trochu přece

 

Zavřená v kleci dospělosti

trochu mě chrání ale mnohem víc koprní

jsem ohraničená

celá

mnohem míň tekutá než před pár lety

hůř se už do tebe vsáknu

míň se roztýkám do tvý siluety

 

Jsi černý moře co mě spolklo

o trochu dřív než jsem čekala

bezbřehá sladkost

lepkavá vlna

hořící tsunami

co se zavřelo nad námi

a já toho jsem pořád plná

 

Držet se okraje

nepomohlo

prosáklá plazim se domů

po mojí zídce z papíru

stýkají hloupý slzy

a mě promoklou na kost mrzí

že jsi vysychl příliš brzy