tma

v podivně šedé době

lže nejvíc sama sobě

o světě, co jí tyká

stále si na něj zvyká

už se jí nedotýká

už klid je jako v hrobě

tma šumí, ztrácí stěny

a v pevném stisku pěny

jen v odpadech to hučí

to svět sám sebe učí

že kde to samo pučí

jsou dveře otevřeny