V spleti uličiek
plazí sa tichá
dunajská hmla
hľadí ramená mostov
pulzujúci dych mesta
veľmi skoro ráno
už sa prebúdzajú magnólie
v pukoch ako v srdciach
spí minulosť -
žlté svetlo lámp
dohára na dlažbe
tvoja tvrdá ruka
dotýka sa dlaňou
teplého parapetu
záclony čakajú
na vietor
šmýkajúci sa dole kopcom
v krčme pri Astórii
starí básnici miešajú
víno s pamäťou
ich hlasy ako prach
usadajú na stôl
A Budapešť kvitne
v jazykoch milencov
v slzách sôch
v speve vrán
na Margitinom ostrove
ja hladkám bosou nohou
kamene
ako by boli mojím vlastným
telom.
Spí minulost, vstává přítomnost a budoucnost, ta teprve půjde spát...
Nádherná, jako vždy :-))
24.03.2025 13:59:13 | Gaspi03
Dlouho jsem nebyla v Maďarsku, přitom jako dítě s rodiči každé léto. Milovali jsme to tam. Byl to takový svérázný ostrov uprostřed šedivého okolního světa socialismu. Tedy až na tu všudypřítomnou kukuřici :-)
18.03.2025 22:22:39 | Vivien
áno, Maďarsko ako také sa mi vždy bude spájať s nekonečnými políčkami, pláňami a akýmsi iným slniečkom, ako svieti u nás vyššie :)
25.03.2025 09:05:53 | Pettie
Je znát, že máš to místo ráda... píšeš a jako bys svou milovanou Budapešt hladila po zádech... poslední dvě sloky jsou plné, z těch si beru - zastavila jsem se při nich a jako tichý pozorovatel vpíjím se - do života*
17.03.2025 14:48:00 | cappuccinogirl
Originálně, poeticky, krásně vystižena atmosféra Budapešti v předjaří ve spojení s obrazy přítomné a tepající kultury, historie i romantiky. Moc se líbilo.
17.03.2025 01:26:24 | Martin Kredba