Scream of Honour

Ve víru dění Trancu naslouchám,
o světě okolním tiše přemítám.
O světě plazů přízemních,
zuby noříc do lidí vzpřímených.

Kdo z Vás si může říct,
že snažil se nesklánět šíji pro Nic?
Pro Nic, které ač malé a omezené bylo,
vždy tuze rádo by poroučelo.

Kdo páteř svou nezkřivil před lidskou blbostí,
jež snažila se ho zmrazit mentální bolestí?
Blbostí jež svůj věčný zdroj má,
ze školství které značně ovládá.

Jak mohou asi jednat tito jedinci,
jejichž páteř poškozena školskou matricí?
Z Literu Láďa Rejpal pravdu má,
když nejlepší pro ně profese vytýká.

Bohužel i jinam se takoví lifrují,
systém jenž stvořil je sichrují.
Jen 2% se zlomit nikdy nezdaří,
ti v nejhorším se někam vypaří.

Zatímco malí na velké si hrají,
oni mozaiku harmonie skládají.
Zatímco kantorci nesmysly plácají,
naději novou v skrytu budují.

By čest nezmizla v bolševickém soukolí,
omezenosti výstavním orloji.
Snad jednou pravý kapitalismus nastolen,
nikoli v imperialismus blbostí znetvořen.

Jednou snad zasvitne aura moudrosti,
odplaví pryč bahenní mocnosti.
Nastane konečně mír a pohoda,
harmonie stabilní docela.

Zatím však jen blbost pýchou se nadýmá,
z pošetilosti učené dál se rozpíná.
Neuvědomuje si že žije jen pro „Tady a Teď“,
nevidí svého omezení jednotvárnou šeď.

Vše tuze barevné se jí zdá,
tak „ať to co nejdál proniká!“
Že smrtící síly je zapotřebí?
Přesvědčme je že naše barvy chtějí!

My nezlomní pak v tom světě bydlíme,
v šedé poušti bloudíme.
Trest že nedokázali jsme čest odhodit,
sami před sebou se životem proplazit.