Řeč dívčina:

Před rokem. Já zoufalá,
před rokem jsem se prodala.
Byla jsem ještě hloupé dítě,
které se lapilo do každé sítě.
Neměla jsem domov,
neměla jsem nic, co ztratit.
On mohl mi v tu chvíli pomoct,
tak proč mu nevěřit?
Proč bych měla šance na záchranu hatit?

Podepsala jsme smlouvu,
vlastní krví jí ztvrdila.
V jeho očích jsem viděla touhu,
však se zlem to nespojila.
Měl moc dostat mě na vodu,
měl tu moc, zachránit dívku naivní.
Já v tu chvíli netušila,
že budu žebrat o svobodu.
Opravdu jsem netušila,
že v mé duši stín se zabydlí.

Uběhl půlrok a on se neozval,
já mezitím, měla vše.
Dnes mě nějaký mladík pozval,
pozval mě, tu která dřív za nic nestála,
pozval tu, která jen na ulici si hrála,
a žebrala o to, co zdá se –
jako samozřejmost.
V jeho očích jsem se zhlédla,
viděla jsem lásku.
Poprvé v životě jsem viděla,
ten cit mocný.

Pak ozval se v mém srdci pocit,
vinu popřít nemohu.
podepsala jsem smlouvu,
za půl roku nebudu.
Tomu muži bych ublížila,
i když to bych nikdy nechtěla.
On a ďábel, jen oni,
jen oni dva se postavili,
proti osudu. Jen oni,
dokázali pozvednou duši –
tu mou, zoufalou.

Rozhodla jsem se,
tomu muži šanci dám.
Za půl roku mu srdce vezmu,
ale něco jinýho,
do jeho těla dám.
Zaseju do rány klíčky bolesti,
zaseju klíčky pomsty.
Za půl roku mu srdce vezmu,
však předtím mu ještě řeknu,
všechny ty modlitby,
které ho ochrání před kouzly,
které ukáží tu pravou hvězdu.

Uběhl rok, rok od té doby,
kdy jsem jak bláhová –
podepsala ortel svůj.
Uběhl rok a již zítra se naplní,
krvavá smlouva.
Zamykám domov můj,
nůž ostrý o hranu zazvoní,
on je má jediná touha.

Zítra přijde pro mou duši,
já jí dříve bohu dám.
Vy lidé, vy jste hluší,
neslyšíte ten hříšný „krám“.

Usmívám se, krev již teče,
do zítra je daleko.
Na posteli, trochu v kleče,
moje duše stoupá vysoko.
Budu doufat, že za mojí troufalost,
nezaplatí můj drahý.
Vždyť mě k tomu vedla zoufalost,
život, ten nebyl pro mě nikdy –
důležitý.
Aspoň ten můj ne,
ten tvůj ano drahý...