Námořník

Na břehu moře,

 

molo objímají vlny.

 

Slunce už dávno

 

skrylo svoji tvář.

 

Stojí tu námořník,

 

tělo napjaté jak struny.

 

Pluh času

 

přeoral starou jeho tvář.

 

 

Vzhluboka nasává,

 

tu slanou vůni.

 

Kterou tak miluje,

 

kterou tak dobře zná.

 

Vítr mu z pozdálí

 

přehrává tóny.

 

Slyšel je tolikrát,

 

jsou mu tak líbezná.

 

 

Na nic už nečeká,

 

nedoufá v změnu.

 

Snaží se uchopit,

 

jakou všechno

 

mělo to cenu.

 

Děti i vnuci,

 

vlastně ho neznají.

 

Namísto za dědou,

 

do světa spěchají.

 

 

Kdepak je touha,

 

co hnala ho po moři.

 

Touha vše poznávat,

 

neznáma pokořit.

 

Ze všeho zbylo jen

 

pár krásných vzpomínek.

 

V mozaice života,

 

poslední kamínek.

 

 

Poslední krok

 

a změní se v pěnu.

 

Celej život patřil moři,

 

teď patří moře jemu.